Prvními tvůrci zákonů týkajících se vinařských záležitostí byli staří Římané a nařízení vztahující se nejméně na 16 apelací Apeninského poloostrova byla v platnosti již v dobách antických. V roce 1716 velkovévodství Toskánska definovalo své nejvýznamnější vinařské zóny, což se stalo precedentem pro pozdější označení původu v oblasti Douro v Portugalsku a v Tokaji. Avšak trvalo ještě téměř čtvrt tisíciletí než se přikročilo k tomu, co přivedlo Itálii do moderního světa vinohradnictví a vinařství.


Moderní Itálie byla po generace známá jako producent lehkých, pitelných a ne příliš drahých vín. Nejznámějšími příklady nám mohou být vína Chianti, lahvovaná do proslulých nádob s lýkovými obaly nazývaných fiaschi, lehce perlivé Lambrusco nebo Frascati v láhvi se zlatou síťkou, které tvořily neodmyslitelný doprovod k pokrmům na stolech všech italských tavern i pseudo-italských restaurací po celém světě během posledního století nebo možná i déle. Téměř nikdy nikdo nevyžadoval žádné změny. A také proč? Proč by se něco mělo měnit, když o to de facto nikdo nejevil zájem? Víno tvořilo od nepaměti součást kultury jihoevropských národů. V Itálii je dodnes středem životního stylu a hraje neodmyslitelnou roli při každém rodinném stolování. Italská vína byla a jsou jednak převážně vyráběna z hroznů domorodých odrůd révy vinné, jejímuž pěstování se tradičně věnují drobní zemědělci, kteří jsou od přírody konzervativní a tudíž nejsou změnám příliš nakloněni. Navíc, ještě donedávna nebylo zvykem, aby vinaři svoji veškerou produkci lahvovali a většina vín putovala do měst, kde se konzumovala jako vína sudová - vini sfusi.

Avšak za posledních několik desetiletí se začal celosvětově zvyšovat zájem o italská vína díky jejich osobitému stylu a intrinsické kvalitě. Jako jeden ze zakládajících členů Evropského hospodářského společenství musela však Itálie konečně zjednat pořádek ve stávajícím zmatku, kterým byl zejména dlouhý seznam různých vín nesoucích na etiketách označení s nezapamatovatelnými jmény. První vinařský zákon zabývající se kontrolou původu a odrůdovou skladbou vín vešel v platnost v roce 1963 a po několika pozdějších novelizacích (kdy byla v roce 1983 ustanovena kategorie třetí - DOCG) definoval následující zatřídění vín:

Vino da Tavola - stolní víno bez označení původu nepodléhající žádným zvláštním kontrolám a nařízením. a Vino da Tavola con Indicazione Geografica - stolní víno se zeměpisným označením původu.
Denominazione di Origine Controllata (DOC) - jakostní víno specifického, definovaného původu podléhající kontrolám týkajících se povolených odrůd, maximálních výnosů, obsahu alkoholu, školení a zrání.
Denominazione di Origine Controllata e Garantita (DOCG) - jakostní víno specifického, definovaného původu podléhající kontrolám týkajících se povolených odrůd, přísněji omezených výnosů, obsahu alkoholu, školení, zrání a navíc podléhající organoleptickým zkouškám (jinak nazývaným degustace). Každé takto oceněné a uznané víno je označené pečetí a číslem. Původně se toto označení vztahovalo pouze na čtyři ?velká? vína - Barolo, Barbaresco, Brunello di Montalcino a Vino Nobile di Montepulciano (oproti dnešním 41 - viz seznam).
Poslední dvě kategorie jakosti DOC (Denominazione di Origine Controllata) a DOCG (Denominazione di Origine Controllata e Garantita) měly být jakousi odpovědí na francouzský systém AOC (Appellation d'Origine Contrôlée). Nebyla to však šťastná volba, zejména proto, že adekvátně nechránila ani malé výrobce ani konzumenty, ale naopak podporovala velkovýrobce uvádějící na trh kvantitu na úkor kvality. Navíc světové trhy příliš neuvítaly zavedení kategorie DOCG. ?Proč?, ptali se konzumenti, ?je na etiketě uvedeno, že je původ DOC vín zaručen, když nikdo nezaručuje produkt bezvadné kvality? Vždyť se kvalita převážné většiny vín pyšnících se označením DOCG nikterak nezlepšila.?

 
Problém byl také v tom, že zákony DOC/DOCG postupem času zkameněly a přestaly vyhovovat moderním technologickým postupům a trendům ve vinařství. To přimělo italská génia k individualismu. Tento vynalézavý a fantastický národ, jak jej nazval americký spisovatel Thomas Pynchon, obešel nařízení a našel si cestu k báječným vínům, která nevděčila nic ?novým? předpisům. Ambiciózní vinaři, kteří navíc používali pro výrobu svých vín některé mezinárodní odrůdy, byli postaveni mimo nařízení DOC/DOCG a tím donuceni ?deklasifikovat? svá vína a uvádět je na trh vína pod označením Vino da Tavola (stolní víno) třeba jen kvůli tomu, že kromě odrůdy Sangiovese obsahovala také vyšší procento odrůd Cabernet Sauvignon nebo Merlot. A tak vznikl paralelní systém, který se stal největší anomálií italského zákona po dlouhou řadu let. Vína označená jako stolní mohla být ta nejlevnější, ale také ta nejdražší, jaký italský trh s víny nabízel. Prvním příkladem byla značka Sassicaia, po níž následovala Ornellaia, Tignanello a Solaia a po nich celá řada tzv. ?super-toskánských? vín, mnohdy s provokativní až morbidní adjustáží a výstředními jmény, která se přirozeně na trhu stala velmi vyhledávanými i přesto, že jejich ceny dosahovaly stratosférických výšek. Tento ?super-toskánský? fenomén se posléze rozšířil i do ostatních regionů Itálie: například vinařství Masi z oblasti Benátska (Veneto) dává na trh svůj Toar, Umagni Ronchi v regionu Marche má své Pelago, sourozenci Francesca, Alessio a Santo Planeta na Sicílii zase naopak své Burdese apod. Avšak móda se mění, a jak se nedávno vyjádřil baron Francesco Ricasoli, některá ?super-toskánská? vína jsou více ?toskánská? než ?super?...!
 
Vzniklý zmatek v označování kvality byl tak dokonalý, že počátkem 90. let byl italský vinařský zákon vystaven takové kritice a výsměchu ze zahraničí, že bylo třeba něco udělat. Až v roce 1992 se podařilo prosadit radikální zákon č. 164 ?o novém disciplinárním nařízení pro vína s označením původu?. Autorem byl tehdejší ministr zemědělství, Giovanni Goria, proto se tento zákon také nazývá Goriův. Tímto zákonem se zavedla nová kategorie jakosti - Indicazione Geografica Tipica (IGT), ekvivalent francouzské Vins de Pays nebo německé Landwein (u nás nyní nazývané ?zemské víno?), a kategorie Vino da Tavola (VdT) se omezila pouze na jednoduchá stolní vína. Úspěch nového zákona však nebyl okamžitý a trvalo téměř pět let než vinařské podniky začaly uvádět vína na trh v této kategorii důsledkem výjimečné jakosti sklizně ročníku 1996. Pod označením IGT se také začala uvádět již zmíněná ?super-toskánská? vína, často považována jejími tvůrci a samotnými vinaři za vlajkové lodi svých vinařství. Navíc byla oblast Bolgheri, odkud mnoho ?supertoskánců? pocházelo, povýšena do kategorie DOC. A tak se konečně podařilo tuto anomálii v italských vinařských zákonech alespoň částečně vyřešit.

zdroj: www.italianwines.cz - Italský úřad pro zahraniční obchod (ICE)